Říjen 2012

Deprese

19. října 2012 v 21:01
Ano, zažila jsem takovou menší depresi. Ostatně, jako spousta děvčat v mém věku. Ale mě nebylo smutno z rozchodu s klukem. Já vlastně ani nevím, z čeho jsem byla tak špatná. Možná to bylo tím, že jsem si uvědomila, že nechci být taková jaká jsem. Nebo že nechci žít ve světe, ve kterém žiju. Nejspíš od obojího něco. Každopádně to bylo zvláštní období. Ikdyž je otřepané to psát, opravdu to bylo jako tmavá propast v mém myšlení. Jako kdyby se ze světa vytratila radost. Jako kdyby na chvíli zmizely barvy. Neměla jsem chuť se smát, chodila jsem po domě jako tělo bez duše. Moc jsem toho nenamluvila a na každého jsem bezdůvodně začala křičet.
Ale mělo to něco hodně věcí do sebe. Začala jsem se vyvíjet. Moje osobnost začala dospívat. Jsem teď sebevědomější, rozumnější, sama sebou. Mám v hlavě zmatek a trochu porouchané myšlení. Ale jsem to já. Chovám se jako já, mluvím jako já, přemýšlím jako já. Teď mám sice v hlavě guláš, ve tváři zmatek a v očích strach, ale nikdy jsem o sobě neměla lepší mínění. Jsem spokojená sama se sebou. Jsem se sebou vyrovnaná a vážím si své osobnosti. Myslím, že to období, kterému se podle symptomů dá říkat deprese, mi pomohlo stát se vnitřně sebevědomou osobností.

5. kolo u vozu

15. října 2012 v 18:54 Kamarádi
Mám 3 "nejlepší kamarádky". Jsme taková partička. Vždycky jsem byla já ta nejklidnější, nejmíň zasáhlá pubertou, - "nejmíň zábavná" a pořád jsem. Ale taky jsem to byla vždycky hlavně já, kdo jim pomohl, poradil jim, nabídl rameno, na které se mohli vybrečet. To taky pořád dělám, jenže oni to prostě nedokážou ocenit. Neváží si ani mé pomoci, ani mě. Stal se ze mě nejslabší článek. Pořád čekám na to, až si všechny uvědomí, jak dobrá kamarádka jsem. Jakkoli moc vám to zní sobecky, je mi to jedno. Mám pravdu. Říkám si: " Ať si trhnou, čubky!". Jenže to není tak jednoduché. S tou jednou "nejlepší kamarádkou", jsme byli "nejlepší z nejlepších" kamarádek 6 let. Ona tam uvnitř pořád někde je, ale ta mrcha zvaná Puberta z ní udělala arogantní, nezavděčitelnou (alespoň mnou), po oblíbenosti prahnoucí čůzu.
Já sice ve třídě mám ještě další kamarádky, ale jedny patří do nejvýše postavené třídní skupiny puberťáckých oblíbenců, - oni jsou hodné, ale přifařit se k nim do party, by asi nevyhovovalo nikomu z nás. A další je zase neoblíbená. Ne, že by mi to vadilo, naopak vůbec ne, ale přídu si s ní taková nechtěná, neoblíbená, odstrčená. S touhle kamarádkou sedím. Ale když o hodinách pozoruju můj zbytek party "nejlepších kamarádek" sedících spolu, za nimi jedny z oblíbených (těch milých) holek, a za nimi i před nimi oblíbené kluky, s kterými si posílají papírky o hodinách, zatímco já jsem tam zapadlá v poslední lavici přes půlku třídy od nich... to mi taky moc nevyhovuje.