Září 2012

Mí "takzvaní" kamarádi

21. září 2012 v 14:09 Kamarádi
Mám spoustu kamarádů. Mám nejlepší kamarádky - dokonce 4. Ale nikdo z nich mi nerozumí, nechápe mě.... Já mám trochu zvláštní myšlení, neprožívám pubertu jako všichni ostatní. Moc se nesměju těm jejich přihlouplým poznámkám, nemám pubertální výjevy, záchvaty smíchu co by každé 2 hodiny. Já jsem spíš klidný typ, vyrovnaná, sama sebou. Já nepotřebuju přetvářku. Nepotřebuju se líbit způsobem, který ze mě dělá něco, co nejsem. Zkrátka nejsem jako oni. Ale respektuju to. Vadí mi to, ale respektuju to. Chápu, že já jsem tady "ta divná" já, a proto se snažím jim přispůsobit, nebo je jen nechat být. Ale oni takový nejsou. Oni nerespektují mojí klidnou povahu. Jsem pro ně nudná. Dokonce chápu i to. Ale co po nich chci, je RESPEKT. Chci aby respektovali moje chování, jako já respektuju to jejich. Holt mám tu smůlu, že neblázním jako oni. Ale sama se sebou jsem spokojená. Oni si myslí jak jsou "cool" a můžou se nade mě povyšovat - jako už to dělají. Ale ani netuší, že mě to nezajímá. Protože to já se na ně dívám ze shora a čekám, až dospějí a budou rozumní jako já. Ale do té doby si z nich holt nesmím dělat hlavu.

"Já věřím na víly! A jo a jo a jo!".

21. září 2012 v 13:48 Blog.cz - Téma týdne
No.... na víly tak úplně nevěřím, ale kdysi dávno tomu tak bylo. Asi jako většina dětí tohoto světa jsem věřívala na nadpřirozené, pohádkové bytosti. Rozvíjely mé myšlenky různými směry a díky naději, že takováto kouzelná stvoření jako jsou víly existují, jsem se nebála večer v klidu zalést do postýlky. Protože i přesto, že k dětské víře v nadpřirozeno nepatří jen víly, ale i strašidla, jsem věřila, že mi víly pomůžou až mi bude nejhůř. Ať už od smutku nebo od strachu ze zla. Myslím si, že bez magických postaviček v naší mysli, by se dětskému věku nedalo říkat dětství. A ikdyž si nemyslím, že to byli víly, nacházela jsem v sobě jakýsi vnitřní klid, když mi bylo smutno. Asi jsem si ho vsugerovala... nevím. Ale co vím je to, že v mé paměti se pro ty malé pohádkové bytůstky alespoň trochu místa vždycky najde.