Vánoce

13. prosince 2013 v 23:27 | Veronika Andrejsková
"Vánoce, Vánoce přicházejí..." Myslím, že tuto frázi si nezpívám v těchto dnech jen já. Myslím, že ikdyž ještě nenapadl sníh, a doma jsme ještě neprovedli 'Vánočně generální úklid', vánoční nálada obklopuje všechny z nás. Myslím, že i ti nejosamělejší lidé se v tuto dobu necítí sami. Protože ten duch Vánoc - duch lásky, je v srdcích nás všech. Vánoční atmosféra vás nemůže minout. Ty ozdobené pouliční lampy, vyzdobená nákupní centra, tradiční vánoční reklama na Coca-colu, která mě vždycky dojme.
Vánoce jsou opravdu čas, kdy nikdo není sám. Láska je cítit všude. Ve větru, v něžních sněhových vločkách, kterých už se nemůžu dočkat,...
Vánoce jsou pro mě doslova nejbarevnější období v roce. Barevná světýlka, zelené stromečky, zlaté hvězdičky, bílý sníh.
Všichni jsou samý úsměv, žadné křivé pohledy -alespoň v mém barevném světě. Ale nikdo by se neměl mračit, obszválšť bezdůvodně na ostatní. To si nikdo nezaslouží. Asi zním trochu naivně, ale pro mě jsou Vánoce prostě perfektní. Všechno se může pokazit, ale mně to náladu nezkazí.
Dokonce ikdyby nenapadl sníh, já bych se se svou rodinou na Štědrý den ráno nacpala vánočním cukrovím, potom šla s naším bloňďatým pejskem do lesa na procházku, k obědu si dala jen pár toustů, potom, letmo se dívajíc na staré české pohádky bych s mojí sestřičkou ozdobila stromek, odpočala si u Lásky nebeské, a šla se připravit na Štědrý večer.
Po chvíli vyhlížení zlatého prasátka, bych nanosila dárky pod stromeček a dala si výbornou rodinnou večeři s prostíráním a příborem navíc. Nadšením skoro nedýchajíc bych se schovala v pokojíčku a čekala na ten šťastný zvoneček. Rozběhla bych se do obýváku, těsně míjící Ježíška a na konci večera zavolala babičkám a dědečkům, co jsem dostala pod stromeček. Vánoce jsou o štěstí, ale musíme mu trošku pomoct, přizpůsobit se.

Láska, Víra, Naděje - to je smyslem Vánoc.
 

Místo, kde chci žít

14. března 2013 v 10:05 |  Blog.cz - Téma týdne
Los Angeles
Už asi 2 roky o tom sním. Jak se přestěhuju do L.A.
Chtěla bych tam žít pro to jejich neustálé sluníčko, proto, že i o Vánocích mají na koupání. Pro ty jejich pláže, chodník slávy, parky, čistá moře,...
Ani nedokážu vyjmenovat tolik věcí, co jsem předpokládala. Hlavní ale je, že tam žít chci - a nemyslím si, že by to byl takový ten sen, co vás hned přejde.
Něco mě k tomu městu prostě táhne, a doufám, že mi plánování o tom zanedlouho vyjde.

Realita

10. února 2013 v 14:27 |  Blog.cz - Téma týdne
Realita je krutá, nepřátelská, nepřejícná. Proto existuje fantasie. Existuje proto, aby lidé zdrcení realitou mohli občas někam utéct. Schovat se někam do zákoutí naší mysli, někam, kde vždycky bude všechno barevnější - přesně tak jak si přejeme aby bylo.
Ano, spousty a spousty lidí mají šťastný život - všechno co si kdy přáli. Ale ani oni nemají jen světlé chvilky. Potom by to nebyla realita. A ikdyž se vám může zdát, že beru realitu jen po té špatné stránce, není to tak. Jen mám velmi rozsáhlou představivost, vysoké ambice, velké sny, ale i strach to všechno uskutečnit. A řekněte......... Vy jste nikdy nechtěli pryč ode všeho? Zapomenout na hádku s nejlepším kamarádem, pětku z matiky, nebo na to, že váš idol zrovna začal chodit s někým jiným?
Neříkám, že realita je jen o smutku či beznaději. Ale pořád je to realita.
Zkátka každý občas potřebuje nějakou tu dávku fantasie, protože bez ní by v realitě sotva někdo přežil.
 


Rok 2012

8. ledna 2013 v 22:26 |  Blog.cz - Téma týdne
Když jsme si o krátce po půlnoci prvního dne roku 2013 připíjeli na Nový Rok, najednou jsem začala pociťovat úzkost. Skličovala mě a já nevěděla proč. Pak jsem si začala uvědomovat, že pociťuju menší prázdnotu. A pak mi docvaklo, že to není jen tím, že půlku prázdnin mám už za sebou a pomalu se musím začít chystat do školy. Ten skličující pocit mě donutil si uvědomit, že rok 2012 pro mě znamenal mnohem víc, než jsem si kdy uvědomovala.
Stala se totiž mimořádně důležitá věc! DOSPĚLA JSEM.
Myslím tím hlavně po mentální stránce.
Především jsem silněší osobnost. Víc si věřím, nenechám se ponížit. Taky se míň bojím. Ať už tmy nebo názoru ostatních.
Jsem smířená s tím, kým jsem, jak vypadám, s mou osobností.
V tomto roce jsem si prošla různými psychicky vyčerpávajícími situacemi, ale stojím zpátky na nohou. Ikdyž mívám závratě, podlamují se mi kolena a občas mi někdo hodí klacek pod nohu, dokážu to ustát.
Zřejmě nikdy nezapomenu na to, co se ze mne v tomto roce stalo. Z měkoty měkotou se silnou osobností, abych tak řekla......... Zkrátka jsem to já, a to je snad to nejpodstatnější, co jsem kdy dokázala.

Nesmysl

6. prosince 2012 v 15:07 |  Blog.cz - Téma týdne
Zákaz homosexuálních svateb... Vážně?!
Jen proto, že pro spoustu z nás je přirozenější žena vedle muže, než žena vedle ženy, to ještě nemusí být zakázané.
Pro někoho je možná divné, když muž hází okem po druhém muži, ale pro ně to může být přirozenější než cokoli jiného.
Někdo se narodí s hudebním sluchem, někdo s obličejem oroseným pihami a někdo se zalíbením ke stejnému pohlaví.
Ti lidé za to přece nemůžou, tak proč je takto odsuzovat? Proč jim odepřít oficiální stvrzení lásky, když jejich láska může být i silnější než u obvyklých párů?
Sice nevím, kdo má tato práva na starosti, ale přijde mi to jako netolerantní a rasistický přístup.
Je to přece takový nesmysl odepřít jim jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších momentů v lidském životě, když se stímto instinktem narodí a už to nezmění!

Samota

30. listopadu 2012 v 19:15 |  Blog.cz - Téma týdne
Samota mi nevadí. I když se někdy v prázdném domě bojím, nebo je mi smutno, jsem ráda sama. Mám tak čas na uspořádání si myšlenek, pročištění si hlavy mlčením. Já jsem klidná povaha. Dokážu mlčet poměrně dost dlouho - Mám ráda ticho. Ráda přemýšlím, kliž mám na to klid. Vystačím si s vlastními myšlenkami. Proto nepotřuju mít stále po boku kamarádku na pokec. Líbí se mi, když přijdu domů a nikdo tam není. Mám tak chvilku na pročištění si hlavy, protříbení myšlenek a vybití popřípadného vzteku. Udělám si všechno co potřebuju a mám na to klid.
Nebo kamarádky. Nepotřebuju s nimi trávit veškerý svůj čas. Nepotřebuju je mít za zadkem při pouhé cestě na záchod a nepotřebuju je mít jako garde, když si jdu do vedlejší třídy půjčit kružítko. No... Řekla bych spíš, "Vadí mi to". Neříkám, že si toho nevážím, že si toho necením. Jsem ráda, že jim za těch 10 metrů stojím, ale nemít za osm hodin jedinou chvíli pro sebe, je trochu únavné.
Chci tím jen říct, že člověk by se sebou měl být vyrovnaný natolik, aby si se sebou chvíli vydržel a nenudil se.
Samota -alespoň mně- prospívá. Jen si pamatujte, že ne vždycky, když jste sami se musíte nudit.

Moje osobnost

18. listopadu 2012 v 21:46 |  Blog.cz - Téma týdne
Moje osobnost je trochu složitější. Ani já jí sama ještě nerozumím. Už dlouhé měsíce se o to usilovně snažím, ale zatím jí ne a ne přijít na kloub. Pořád ještě nevím, kdo jsem. A uvědomuju si, že m z toho zjišťování docházejí síly. Nevím, jsetli to mám nechat být a nechat to náhodě osudu. Možná ano. Možná by to tak bylo lepší, počkat si než dospěju. Než to přijde samo.
Ale ikdybych to nechala být, bude mi pořád vrtat hlavou jak se mám vyjadřovat, jak se mám oblékat, chovat,... Jak být sebou. No... Snad tento oříšek brzy lozlousknu. Ale do té doby si budu muset držet svou nerozřešenou osobnost na dost pevné uzdě.

Jedno slovo

2. listopadu 2012 v 22:48 |  Blog.cz - Téma týdne
Jedním slovem se dá vyjádřit spoustu věcí.
Například když někoho oslovujeme - Lásko, Srdíčko, Miláčku,... V tomto případě jedno slovo stačí na důkaz lásky.
Když jsme naštvaní, tak naše emoce kolikrát nejlépe vyjádří jednoslovné nadávky. Jsou stručné a je jich hodně. Mě osobně nedělá velký problém si na pár několik vzpomenout.
V umění se často používají jednoslovné názvy. Já si myslím, že to není ten nejhorší způsob popisu. Když nazvete obraz Láska/ Vztek, myslím, že to mluví za vše.
Zkrátka myslím, že jednoslovné názvy, odpovědi,... nejsou znaky lenosti, či nezájmu. Jsou to sice jednouduchá, ale působivá i dostačující vyjádření. Ať už osobnosti, nálady, či emocí. Někdy to zkrátka danou situaci vyjádří dostatečně.

Deprese

19. října 2012 v 21:01 | 
Ano, zažila jsem takovou menší depresi. Ostatně, jako spousta děvčat v mém věku. Ale mě nebylo smutno z rozchodu s klukem. Já vlastně ani nevím, z čeho jsem byla tak špatná. Možná to bylo tím, že jsem si uvědomila, že nechci být taková jaká jsem. Nebo že nechci žít ve světe, ve kterém žiju. Nejspíš od obojího něco. Každopádně to bylo zvláštní období. Ikdyž je otřepané to psát, opravdu to bylo jako tmavá propast v mém myšlení. Jako kdyby se ze světa vytratila radost. Jako kdyby na chvíli zmizely barvy. Neměla jsem chuť se smát, chodila jsem po domě jako tělo bez duše. Moc jsem toho nenamluvila a na každého jsem bezdůvodně začala křičet.
Ale mělo to něco hodně věcí do sebe. Začala jsem se vyvíjet. Moje osobnost začala dospívat. Jsem teď sebevědomější, rozumnější, sama sebou. Mám v hlavě zmatek a trochu porouchané myšlení. Ale jsem to já. Chovám se jako já, mluvím jako já, přemýšlím jako já. Teď mám sice v hlavě guláš, ve tváři zmatek a v očích strach, ale nikdy jsem o sobě neměla lepší mínění. Jsem spokojená sama se sebou. Jsem se sebou vyrovnaná a vážím si své osobnosti. Myslím, že to období, kterému se podle symptomů dá říkat deprese, mi pomohlo stát se vnitřně sebevědomou osobností.

5. kolo u vozu

15. října 2012 v 18:54 |  Kamarádi
Mám 3 "nejlepší kamarádky". Jsme taková partička. Vždycky jsem byla já ta nejklidnější, nejmíň zasáhlá pubertou, - "nejmíň zábavná" a pořád jsem. Ale taky jsem to byla vždycky hlavně já, kdo jim pomohl, poradil jim, nabídl rameno, na které se mohli vybrečet. To taky pořád dělám, jenže oni to prostě nedokážou ocenit. Neváží si ani mé pomoci, ani mě. Stal se ze mě nejslabší článek. Pořád čekám na to, až si všechny uvědomí, jak dobrá kamarádka jsem. Jakkoli moc vám to zní sobecky, je mi to jedno. Mám pravdu. Říkám si: " Ať si trhnou, čubky!". Jenže to není tak jednoduché. S tou jednou "nejlepší kamarádkou", jsme byli "nejlepší z nejlepších" kamarádek 6 let. Ona tam uvnitř pořád někde je, ale ta mrcha zvaná Puberta z ní udělala arogantní, nezavděčitelnou (alespoň mnou), po oblíbenosti prahnoucí čůzu.
Já sice ve třídě mám ještě další kamarádky, ale jedny patří do nejvýše postavené třídní skupiny puberťáckých oblíbenců, - oni jsou hodné, ale přifařit se k nim do party, by asi nevyhovovalo nikomu z nás. A další je zase neoblíbená. Ne, že by mi to vadilo, naopak vůbec ne, ale přídu si s ní taková nechtěná, neoblíbená, odstrčená. S touhle kamarádkou sedím. Ale když o hodinách pozoruju můj zbytek party "nejlepších kamarádek" sedících spolu, za nimi jedny z oblíbených (těch milých) holek, a za nimi i před nimi oblíbené kluky, s kterými si posílají papírky o hodinách, zatímco já jsem tam zapadlá v poslední lavici přes půlku třídy od nich... to mi taky moc nevyhovuje.

Kam dál